Inzulinová rezistence jako příčina tloustnutí a řady závažných zdravotních problémů

Pojďme se trochu podrobněji ponořit mechanismu, který stojí za vznikem velkého kolotoče zdravotních problémů, počínaje nadváhou až obezitou (kterou se nedaří shodit), cukrovkou druhého typu, problémům souhrnně nazvaným „metabolický syndrom“ (vysoký krevní cukr, vysoký tlak, vysoký cholesterol…) a ženských zdravotních problémů (problémy s otěhotněním a syndrom polycystických ovarií). Inzulinová rezistence a s ní i navázané zdravotní problémy se dají relativně snadno zvrátit úpravou životního stylu (včetně nízkosacharidového stravování), takže se pojďme podívat, jak vzniká a co s ní udělat.

Když se najíme, jídlo se nám rychle v těle začne trávit na jednotlivé makroživiny – tuky, bílkoviny a sacharidy. Základním sacharidem, které naše tělo jednoduše využívá jako zdroj energie ať už pro pohyb a nebo všechny životní pochody (udržování tělesné teploty, činnost orgánů a hlavně mozku) je glukóza – všechny sacharidy se v důsledku rozpadnou na glukózu (ta je základním stavebním prvkem všech sacharidů, které umíme strávit). A aby glukóza mohla sloužit jako energie v buňkách, potřebuje inzulín, který jí umožní do buňky vstoupit. Můžete si to představit jako že buňka je zahrádka, kolem které je plot se dveřmi zavřenými na zámek. Bez klíče se glukóza dovnitř nedostane – a inzulín jí slouží jako ten klíč.

My ale cukr z krve potřebujeme uklidit. Po (sacharidovém) jídle prudce stoupne, ale vysoká hladina cukru v krvi je pro naše tělo nebezpečná, takže tělo rychle vyplaví inzulín a cukr přemění na tuk, který slouží buňkám jako zásobárna energie (buňky pak buď zpracovávají rovnou tuk nebo jej umí přeměnit zpět na cukr, pokud je to potřeba).

Složení naší stravy se za několik posledních desítek let změnilo a sacharidy tvoří poměrově větší složku naší stravy. A stejně tak se změnilo doporučení ohledně pravidelného jedení – ještě naše babičky nebyly zvyklé jíst víc než 3x denně (až na výjimečný nedělní dezert po obědě, když přišla návštěva:-)), dnes je doporučováno jíst až 6x! Důsledek? Než nám vůbec stihne hladina inzulínu a glukózy v krvi klesnout, pošleme do krve další glukózu, která stimuluje další produkci inzulínu. Množství inzulinu a glukózy každé dvě až tři hodiny stoupá, ale mezitím se ani nestihne vrátit do přirozených hodnot. A tělo to po nějaké době začne vyčerpávat. Zmateně sleduje panickou reakci inzulínu na každé jídlo, až se rozhodne na glukózu v krvi tolik nereagovat. A vzniká inzulínová rezistence.

Vraťme se k příkladu zahrádky – v případě rezistence klíč v zámku přestává fungovat. Glukóza ztrácí funkci dostávat se do buněk a zůstává v krevním oběhu – čímž značně přispívá ke vzniku cukrovky druhého typu. Přesný mechanismus toho, proč tělo přestává signály inzulínu poslouchat, nejsou ještě zcela potvrzené. Jedna teorie hovoří o tom, že tělo se vždy snaží udržovat homeostázu – jakýsi rovnovážný stav. Jakýkoliv vnější vliv, který tělo z rovnováhy vyhodí, je provázen nějakou reakcí, která jej vrací zpátky. Například nemoc: v případě infekce tělo vynaloží všechny prostředky, aby se vrátilo do stavu před ní. Tento mechanismus je popsán pro mnoho hormonálních reakcí, kdy tělo po čase dlouhodobé stimulace přestává daný hormon poslouchat – můžete si to představit podobně jako u sluchu. Pokud vstoupíte do hlučné místnosti, nejdříve vám to přijde hodně nepříjemné, ale za chvíli si uvědomíte, že už hluk vlastně moc nevnímáte. Reakce těla na dlouhodobě zvýšenou hladinu hormonů je podobná.

Druhá teorie mluví o nemožnosti ukládání tuku do buněk. Protože inzulín do buněk přináší glukózu, která je uvnitř skladovaná ve formě tuku, po čase se stane to, že všechny zásobárny už jsou plné a tuk už není kam dávat. (Tato teorie je podpořená i tím, že v případě inzulínové rezistence nebývá v krvi jen zvýšená glukóza a inzulín, ale i takzvané triglyceridy – tuk.) Samozřejmě, vznikají nám další tukové buňky (a tím tloustneme), ale ne dost rychle. Ukládá tedy pak tuk kamkoliv to jde, nejprve vyčerpá možnosti v tuku podkožním, pak naplní i ten meziorgánový, viscerální, a nakonec se ukládá do orgánů, kde působí velké zdravotní problémy. Ale pak už ani to nestačí. A protože inzulín už tedy nemá možnost cukr do buněk ukládat, tělo na něj přestává reagovat a vzniká rezistence.

Zní to strašidelně a hloupě, proč se tělo vlastně nechová tak, aby tomuto stavu předcházelo? Inzulínová rezistence je ale mechanismus, který je obranou proti nestandardním situacím a může být dokonce i v dnešní době přínosem. Historicky sloužila jako obrana mozku v době hladu. Mozek, který spotřebovává velké množství glukózy pro svůj chod, tak nařídil svalům, aby byly rezistentní a nespotřebovávaly „jeho“ glukózu. Stejná věc funguje například u těhotných žen, jejichž svaly se stávají více rezistentní, aby se zachovalo co největší množství glukózy pro oba mozky – ženy i plodu. (Pokud je nějaká glukóza v těle dostupná. Pokud není, mozek přepíná na záložní zdroj energie – ketony, ale o tom jindy.)

Jak poznáte, že jste inzulínově rezistentní? Subjektivní důsledky, které na sobě můžete pociťovat:

• Zvýšený hlad (tělo má velké množství zásob, ale paradoxně k nim nemá přístup, zvýšený inzulin neumožňuje čerpání ze zásob)
• Únava, letargie
• Zhoršená schopnost soustředění, paměti a podobně (mozek nedostává dostatek energie)
• Nabírání na váze a její obtížné shazování
• Obvod pasu: za zvýšené riziko inzulínové rezistence se považuje obvod pasu nad 88 cm u žen a nad 102 cm u mužů

Další, lékařem měřitelná kritéria:

• Množství glukózy a inzulínu v krvi měřeno na lačno, případně jejich poměr (tzv. „G/I ratio“)
• Množství triglyceridů v krvi
• Cholesterol v krvi, nejlépe v podobě rozpadu na LDL a HDL a jejich vztah k triglyceridům
• Vysoký krevní tlak
• Množství vitamínu D (mechanismus zatím neznámý, ale je ověřeno, že lidé s inzulínovou rezistencí jej mají nedostatek)

Inzulínová rezistence po čase přímo vede k cukrovce a dalším zdravotním problémům, dá se ale velice úspěšně zvrátit změnami v životním stylu. Prvním pilířem je změna stravy. Důležité je, abychom přestali stimulovat vylučování inzulínu. Nejsnažším způsobem je nízkosacharidové stravování – pokud nemáme ve stravě sacharidy, nemá se nám co rozkládat na velké množství cukru a tudíž inzulín není potřeba. (Na sacharidy se umí rozkládat i bílkoviny, ale jejich vliv na zvyšování inzulinu je markantně nižší, než u sacharidů.) A stejně velkou pomocí je menší počet jídel denně. Pokud budeme jíst (přiměřené množství stravy) 3x denně po zhruba šesti hodinách, tělo se dokáže s přijatou energií z jídla vypořádat, hormony se stabilizují a tělo má čas si odpočinout a připravit se na další jídlo.

Druhým pilířem je pohyb: pokud máme dostatek pohybu, přebytečnou energii a cukr v krvi dokážeme spotřebovat, není tedy potřeba přehnané ukládání pomocí inzulínu. Třetím je pak dostatek odpočinku, spánku a zvládání stresu. Všechny tyto faktory dokážou velice ovlivnit citlivost těla na inzulín, stejně jako zánět v těle a nemoci.

Jak tedy konkrétně úspěšně proti izulínové rezistenci bojovat, si řekneme blíže v dalším článku.